Minulý týden uplynula dvě významná výročí: tři roky od vydání Summorum pontificum, kterým papež uvolnil používání tradičního („předkoncilního") římského ritu pro mši svatou, a jeden rok ode dne, kdy jsem se tradiční mše svaté poprvé zúčastnil já.
Když tak člověk brouzdá po katolických stránkách, dříve či později narazí na velmi oddané a bojovné příznivce tradiční mše svaté a získá dojem o jejich ublíženosti. Nikdy jsem moc nerozuměl tomu, proč se tradiční katolíci cítí utiskováni, nechápal jsem, proč by jim mělo být bráněno v tom, když chtějí být „zastaralí". Pak jsem poznal, že zastánci tradiční liturgie se nebojí tvrdé kritiky většinového a oficiálního proudu v církvi. Tak asi odtud mohou pramenit vzájemné animozity.
Nicméně o tradiční liturgii jsem se začal zajímat, sehnal jsem si knížku, chtěl jsem vědět, jak vypadal obřad, který byl funkční po staletí. Obecně jsem si říkal, že znalost tradiční mše svaté by měla být součástí všeobecného náboženského přehledu. Latina není pro mě nepřekonatelný problém, na gymnáziu jsem ji měl tři roky. Připadal jsem si sice trochu trapně, že jdu v podstatě očumovat, ale nějak jsem začít musel. Když jsem si od kamarádky vyžádal pokyny jak se při tradiční mši chovat, dostalo se mi lakonické odpovědi - budeš koukat po ostatních a přijímá se vkleče do úst a neodpovídá se Amen
Věděl, že se v naší diecézi pravidelně slouží tradiční mše; co 14 dnů v neděli na Slezské Ostravě. Sice je to pro mě přes celé město, ale přece jen jsem se vybaven starým českolatinským misálkem vydal se vloni v neděli, která trefila na slavnost svatých Cyrila a Metoděje, na Slezskou Ostravu do kostela Panny Marie Karmelské na tradiční mši. Lidí tam bylo poměrně málo, asi tři rodiny s dětmi a pár jednotlivců, celkově tak kolem dvacítky osob.
První dojem - potěšilo mě, že jsem správně našel modlitby k příslušné neděli (tradiční kalendář se liší od nového).
Druhý dojem - lavici mám úplně obloženou - misálek, sešitek s mešním řádem, kancionál.
Třetí dojem - chorální ordinárium je pro netrénovaného poměrně těžké, o to víc mě překvapil jasně slyšitelný dětský hlásek bezchybně zpívající.
Čtvrtý dojem - musel jsem se soustředit na několik věcí najednou. Zuřivé listování v misálku (kromě vlastních nedělních modliteb se modlily i modlitby k sv. Cyrilu a Metoději), sledování latinského textu, sledování českého překladu, sledování přisluhujících ministrantů (to mě jako dloholetého ministranta samozřejmě velice zajímalo), sledování toho, co dělá kněz, jo, a taky trochu myslet na Pána Boha, že.
Pátý dojem - té latiny tam bylo zoufale MÁLO. Přes stupňové modlitby se totiž zpívala mešní píseň a samotný kánon kněz recituje polohlasně, pro lid neslyšně.
Suma sumárum - jako kuriozitka zajímavé, rád bych se naučil přisluhovat, ale trmácet se pravidelně mimo vlastní farnost na tradiční mši rozhodně nehodlám.
To byl na dlouhou dobu s tradičním ritem můj jediný kontakt. Pak jsem někdy na jaře objevil na signálech reklamu na přednášku Mons. Marcela Tesarčíka o tradiční liturgii.
P. Mons. Marcel Tesarčík je v ostravsko-opavské diecézi ustanoven jako duchovní správce věřících spojených tradičním ritem. Krátce rozebral právě výše zmíněné Summorum pontificum, zmínil, že reforma liturgie, jejímž výsledkem je nová mše, zašla mnohem dál, než bylo požadováno II. vat. koncilem. Uvedl, že měl odjakživa kladný vztah k latině, v semináři ji měl 5 let, každý rok zkouška. O tradiční liturgii se zajímal sám, v semináři se totiž učí sloužit jen nová mše, tradiční se naučil sám, teď slouží výhradně. Má to dopady i do dalšího života - lépe žije své kněžství, modlí se i předkoncilní breviář. Zajímavé byly důvody, které lidé uvádějí, proč se účastní tradiční mše: estetický důvod (liturgická roucha), větší slavnostnost, nostalgie (staré babičky „Pane faráři, já na té mši vždycky omládnu"), potřeba opozice (to jsem zmiňoval na začátku článku), věroučnost a přemýšlivost (lépe jsou vyjádřeny pravdy víry), zbožnost (tradiční ritus některým pomáhá lépe se modlit).
V pátek po přednášce jsem byl zavřený doma, neměl jsem co dělat, v tom jsem si uvědomil, že v 15km vzdáleném Frýdku je večer tradiční mše a že bych se mohl jít znovu podívat. Vzal jsem kolo a jel jsem - ideální výlet. Od té doby jezdím pravidelně.
Co začalo jako zvědavost, se změnilo v potřebu. Nejprve jsem to bral jako nějakou raritku, ale něco mě na tom pořád lákalo, co, to je to mimo vysvětlitelné kategorie. Nikdy jsem nevěřil, že to budu moci říci, ale tradiční mše je prostě lepší. Lépe si člověk uvědomí, o co při ní jde. Tradiční mše lépe vyjadřuje katolickou víru - zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti, oslava Boha, posvěcení věřících, obětní účel smírný, chvály, díků a proseb.
Ritus se stává prostředkem posvěcování. Je to poklad víry, jsou to tradice a hodnoty předešlých generací.
Mše má vlastní rytmus, prostě plyne. To, co se děje na oltáři, se děje skutečně, objektivně, opravdově, bez ohledu na naše chování, na naše spolu(ne)konání.
Samotný ritus tradiční mše vede k větší ukázněnosti - kněz nemůže improvizovat, protože natolik latinsky neumí; k pokoře a vědomí skutečné Kristovy přítomnosti pod způsobami chleba a vína - všechny ty úklony, pokleknutí, znamení kříže...
Větší povědomí o tom, že kněz je vyčleněný z lidu, je obětník, prostřednictvím jeho Kristus znovu přináší oběť.
Nejdůležitější část mše svaté - kánon - se kněz modlí polohlasně - pro lid neslyšitelně, lid má tak větší prostor pro usebrání...
Latina jako rituální jazyk á své přednosti - je to jazyk neměnný, jazyk jednoty, tajemna, posvátna. To, že je mše v „cizím jazyce" vůbec nebrání jejímu porozumění, protože je pořád stejná. Věřící se účastní zbožně, protože VĚDÍ, čeho se účastní. Vůbec to totiž není otázka jazyka. To, že je nová mše v národním jazyku, ještě vůbec nezaručuje její plné pochopení. Ruku na srdce, jak dobře vnímáme mešní modlitby, i když jsou v češtině? Pochopení mše je samozřejmě primárně otázkou katecheze. Podle mé zkušenosti zájem o tradiční mši jde ruku v ruce se sebevzděláváním se v náboženských otázkách.
Osobně mám rád okamžik po Sanctus, kdy začíná modlitba Te igitur. Postupem času se z první litery „T" stával kříž, takže teď je v misálu přes celou stranu zobrazeno ukřižování. A jelikož je kněz obrácen „zády k lidu" (ve skutečnosti s lidem čelem k oltáři, ke Kristu), má i lid misál s tímto ukřižováním před očima a tak názorně vidí, čeho se stává tajemně svědkem.
A tak každý pátek odpoledne beru kolo a jezdím na tradiční mši 15 km do Frýdku.
TRADIČNÍ ŘÍMSKÁ LITURGIE (TRIDENTSKÁ ) v o. - o. diecézi.
ČERVENEC 2010
Farní kostel sv. Josefa a P. Marie Karmelské ve SI. Ostravě
neděle 4.7., 18.7. 10.30 h
Farní kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku
neděle 11.7., 25.7. 10.00 h
pondělí 5.7. 10.00 h
každý pátek 18.00 h
Farní kostel sv. Bartoloměje ve Frýdlante n.O.
každý čtvrtek I8.30h
SRPEN 2010
Farní kostel sv. Josefa a P. Marie Karmelské ve SI. Ostravě
neděle 1.8., 15.8. 10.30 h
Farní kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku
neděle 8.8., 22.8., 29.8. 10.00 h
každý pátek 18.00 h
Farní kostel sv. Bartoloměje ve Frýdlante n.O.
každý čtvrtek 18.30 h
Farní kostel sv. Josefa v Janovicích
sobota 7.8. 9.00 h
doporučené stránky:
http://kostelsvatekateriny.signaly.cz/1002/ceho-se-ne-obavat
Texty ke msi... ty mam uz nekolik let... :-)ale misalek se mi nedari, bohuzel, sehnat... Nase knihovnicka tak sikovna neni :-(
Ano, tradišní Mše svatá je opravdu svatá. Ta nová je velmi zjednodušené vydání a podle mého tak krásná není. navíc trato změna navodila i změny další. Vytratila se ta pravá a skutečná úcta ke kněžím, úcta k prostorám v kostele, úcta všeobecně. Netroufám si říci nahlas, co mi dnešní liturgie připomíná. Urazil bych, vzbudil nevoli. A to nechci. A ta latina? na jednu stranu by být možná nemusela, ale na druhou stranu, naučili se to naši prarodiče, naučila se to celá církevní obec a problém v tom nebyl. A mělo to vždy výhodu, že v cizině mohl jít člověk na stejnou Mši svatou jako doma.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.